Dnes mě navštívilo štěstí, přišlo se rozloučit......

Manic Street Preachers - Praha 14.5.2014

20. května 2014 v 9:26 | š |  Kulturní zážitky
Po dvou letech opět v Pražské Lucerně. Opět nádherný zážitek (chtěla jsem napsat neopakovatelný, ale evidentně oni tyto zážitky umí opakovat). Doufám, že za další dva roky, na stejném místě :)

Setlist:
Motorcycle Emptiness, You StoleThe Sun from My Heart, (It's Not War) Just The End of Love, Europa Geht Durch Mich, Suicide Is Painless (Theme from M.A.S.H.), Everything Must Go, Rewind the Film, Die in the Summertime, Your Love Alone Is Not Enough, Enola/Alone, Walk Me to the Bridge, A Design for Life, This Sullen Welsh Heart, The Everlasting, Revol, Futurology, Ocean Spray, You Love Us, Tsunami, Show Me a Wonder, Motown Junk, If You Tolerated This Your Children Will Be Next

Na hlubší recenze tu jsou jiní (viz idnes), já už vlastně ani nebloguju, ale toto muselo ven ;)

Moje nejoblíbenější (viz tento článek).
 

Divočák na houbách

18. září 2013 v 10:50 | š |  Jen tak ze života

Miluji chození na houby. Člověk si jde krásným lesem, vítr šumí stromům ve větvích, měkounký mech zve k přitulení, borůvky se modrají - klid a mír. A k tomu, když člověk najde krásně hnědého hříbečka, není větší radosti a pohody. Letošní závěr léta byl na houby rájem! Vyrazili jsme si tedy od chaty na kole na obhlídku lesa (samozřejmě řádně vybaveni, přeci jen důkazy mluvily jasně - houby rostou!). Míjeli jsme mnoho houbařů s plnými koši hub. Trochu mě udivovalo, že v rámci jednoho lesa může tolik houbařů najít tolik hub, ale o to víc nás to natěšilo na to naše místečko. Minuli jsme záplavy klouzků, s tím, že je vezmeme cestou zpět a ukotvili kola v jednom krásném opuštěném lesíku. A začali žně. Tolik krásných hub jsem dlouho neviděla. Hříbek kam se člověk podívá! Až mi bylo hanba, že je to tak lehké a chybí ono kochání se lesem. Ale nadšení a houbová euforie rostla. Když už člověk vybírá houbu jen očima a hodnotí "Tuto tu nechám pro zvířátka.", tak je vidět, že má hojnost. A právě při jednom tomto hodnocení jsem náhle zaslechla divný zvuk…dusot. Pohled jsem odtrhla od hříbka a zahleděla se do lesa. Strnula jsem, necelých dvacet metrů si to kolem mě probíhalo stádo divočáků! Bylo jich snad sedm, dva velcí, zbytek menší (ale naštěstí ne selátka). Pak jeden trošku zpomalil a podíval se mým směrem. Mé mimikry dosáhly vrcholu a já se snažila tvářit jako vyvrácená souška. Asi to zabralo, protože divočák už nezpomalil, pohledem mi naznačil, že mu za to nestojím, a odběhl pryč. Byl to fascinující zážitek. Zároveň děsivý, nevěděla jsem, že jsou divočáci tak obrovský! Šeptem jsem začala volat přítele, který zrovna prováděl houbovou lázeň (čistil nějakou rodinku). S děsem a krycím lopuchem nad hlavou jsem se k němu přiblížila "Viděl jsi je!?" "No, jasně, to byla nádhera," a dál si čistil tátu hřiba. "Oni ale můžou zaútočit, ne?" "To se mi nezdá, to jsem nikdy neslyšel…" Reakce mě uklidnila, přesto jsem si vybavila několik článků o útoku divočáka a dál prosazovala názor, že bychom měli být na pozoru. Má obava byla opět uzemněna. Pak jsem ale konečně řekla ono slovo "Ale těch DIVOČÁKŮ bylo, co?" Přítel trošku ztuhl a po té, co opatrně odložil posledního hříbka, pronesl "Jo tak, divočáci? Tak to jo, ti můžou zaútočit… Já tady sledoval srnky." Pak ještě pronesl, že mu bylo divné, že tak dušou! To bylo neuvěřitelné, já se tam kryju před stádem krvežíznivých prasat a on si sedí na mýtince, čistí houby a sleduje několik málo srnek, vsadím se, že kolem nich ještě poletovali motýlci a zdálky se ozývala lahodná melodie harfy! To je tak typické!!!

Byl to asi opravdu zapadlý les, takto blízko sebe tolik divokých zvířat… Asi jsme je vyrušili z nějaké lesní porady… Každopádně příště bych si to prohodila, já budu sledovat poklidné a mírumilovné býložravce, zbytek ať si užívá přítel. Další den jsme tam šli znovu (musíme přece nasušit na zimu), ale byla jsem připravena! V kapse jsem měla pepřák! Už vidím, jak na mě běží kanec a já přesným zásahem zasáhnu jeho hlavu… předpokládám maximálně tak košíkem hub, který v děsu odhodím… Už se tam ale neobjevili! Uvolnili nám své teritorium, za což jim děkuji a přeji jim mnoho nalezených hub, a to na jiném místě, než se kdy budu vyskytovat já.

Knižní tipy – romány

16. září 2013 v 10:00 | š |  Knihy, co mě zaujaly
V dalším knižním okénku (to jsem vždy chtěla napsat), se zaměříme na romány, na které nemám vyčtenou kapacitu, abych je zařadila do užší kategorie - jsou tedy prostě romány :)

Nepravděpodobná pouť Harolda Frye



Hlavní hrdina Harold se dozví, že jeho dávná přítelkyně umírá a on se vydá pěšky na cestu za ní. A to proto, aby jí zachránil, nebo aby zachránil sám sebe?

Krásný příběh o muži, který se rozhodne udělat něco nečekaného, "nemožného", krásného. Prostě jde, jde za svojí přítelkyní, jde za svůj dosavadní život, za sebe, za svou ženu, za svého syna a vlastně i za lidi, které potká, i nepotká. Kniha podobná jako Noční vlak do Lisabonu, a přitom i jiná. Při jejím čtení jsem naprosto cítila s Haroldem, cítila jsem jeho bolest nohou, jeho depresi, že už nemůže dál, že to je na nic… Ale také jsem sdílela pocit, či radost, při tom, když si uvědomoval, že dělá dobře, že je to správné rozhodnutí.

Příběh hlavního hrdiny nám ukazuje, jak je člověk omezován svými strachy, obavami, nejistotou, sebou samým. Strach nás odcizuje od okolí, milujeme se a neumíme si to říct, neumíme se radovat a pak náhle nevěřícně koukáme, kam jsme se to ve svých životech dostali. A přitom stačí tak málo… Uvědomit si to a nebát se. To mi ta knížka dala. Jestli nebudu mít strach to aplikovat, to už záleží na mě a mé odvaze. Je totiž jasné, že to je bolestná cesta. A člověk neví, zda je ochoten překonat původní bolest v podobě puchýřů a otoků, které nám způsobí šok z rozhodnutí, ze změny, z opuštění našich zajetých kolejí.

Knihu s hrdostí zařadím do svým zamilovaných, které si určitě znovu přečtu.


Ukázka:
"Zjistil, že lidská bezvýznamnost ho naplňuje údivem a něhou, a také pocitem osamění. Svět sestával z lidí kladoucích jednu nohu před druhou; a život se mohl zdát všední jednoduše proto, že ti, kteří ho prožívali, už tak činili dlouho. Harold už nedokázal projít kolem cizího člověka bez toho, aby si uvědomil, že všichni jsou stejní, a každý je zároveň jedinečný; a to je základní lidská potíž.
Kráčel s takovou jistotou, jako by celý život čekal, až vstane z křesla a vyrazí."
(kap 18, str 171)


xxxxxxxxxxxxxxx

 


Býčí zábava

11. září 2013 v 22:41 | š |  Výlety nejen po krajině české
Po čase přináším další menší reportáž z naší dovolené ve Francii :)
Nedaleko našeho ubytování s St. Rémy de Provance byla malá aréna. Chvíli jsme řešili, zda je býčí, či na jinou zábavu. Odpověď jsme dostali v podobě plakátu, kde byl vyobrazený nakreslený veselý býk v bazénu a kolem něho mnoho lidí - dětí, babiček, mladíků. Mělo se to konat ve středu. Vůbec jsme si neuměli představit, co si pod tím máme představit. Zvědavost nám ale nedala a šli jsme se tam v den akce podívat. U vstupenek jsme se paní pokoušeli zeptat, co se tam chystá, bohužel naší angličtinu neocenila a posunky a náznaky se nám pokoušela ukázat, co se bude dít. Nu bylo to zábavné a chvíli jsme jí se zájmem pozorovali (pantomimu býka měla velmi zdařilou) a pak nevěda, co se bude dít, koupili lístky. Aréna se plnila zejména mladými lidmi a rodinami s dětmi. Trochu nás to děsilo, snad to nebude nějaká dětská šou. Uprostřed arény byl bazén s vodou a pěnou a kolem na písku si děti kopaly míč. Nutno říci, že některé byly opravdu šikovné - možná jsme viděli nějakou budoucí fotbalovou hvězdu.

Pak ale děti rozehnali a postavilo se tam mnoho mladíků. Vpustili býka. S neuvěřením jsem sledovala onu "zábavu". Býk celý rozčílený pobíhal a snažil se mladíky nabrat na rohy, ti, přiznávám, opravdu elegantně uhýbali a po dotknutí se jeho hlavy opravdu ladně přeskakovali okolní hrazení. Ono přeskočení si opravdu zaslouží obdiv - vypadali trošku jako Spadermani, elegantní a mrštný přeskoky chválím. Přesto mi tato zábava spíše způsobovala odpor a přiznávám se, že jsem fandila býkovi. Kdyby se ale ten šmudla nesnažil útočit jen hlavou a používal i kopyta, myslím, že by možná jednou i trefil. Ale kdyby zvíře myslelo, tak si ho lidé přece nevyberou na zvyšování svého ega. Přišlo mi to nefér, když se chtějí ukázat, ať si jdou zaboxovat. Tam se předpokládá, že oba ví do čeho jdou. Nu, ale zpět k aréně. Mladíci se snažili dostat býka do bazénu - vykoupat ho. Když se to podařilo, obecenstvo (odhadem tak 300 až 500 lidí) radostně zatleskalo. Potlesk sklidil i mladík, který býka přeskakoval saltem. Býky jsme viděli celkem tři. Druhý býk byl větší a zuřivější. U toho jsem viděla šanci na úspěch, zvlášť když začal přeskakovat hrazení, kam se schovávali jeho nepřátelé. V tu chvíli jsem konečně začala hlasitě fandit "Naber je!" Oni na to ale byli připravení a vždy ho naháněním dostali zpět do arény. Škoda. Ale sledovat tu masu, jak se přenáší přes ohradu, byl taky fascinující pohled. Třetí býček byl ještě malý, a proto se pobíhání před ním účastnily i děti (podle mě tak kolem třinácti let). Nutno říci, že děti nebyly tak šikovné jako mladíci a být tam zkušenější býk, tak by se asi divily. Jedno před ním spadlo, a jednoho šikovně nabral za zadek šupl sním o hrazení. Bohužel ho vždy uprostřed vítězné akce něco vyrušilo a býk se začal věnovat něčemu jinému. Pak jsme odešli, nedělalo mi to nějak radost a spíš jsem odcházela dost podrážděná. Jak jsem už psala, že se člověk vytahuje před zvířetem, mi nepřijde nijak hrdinské. Přesto ale musím říci, že to byl zážitek a nelituji, že jsem tam šla.

Na konec musím ještě poznamenat. Sice jsem fandila býkovi, ale jsem ráda, že nikomu neublížil. Na místě to byl stav naprostého rozčílení. Doufám, že všichni účastníci jsou nyní spokojení. Chlapci, že pobíhali před býkem, a býk si teď někde spokojeně žvýká a říká si, jak suprově zahnal všechny nepřátele.


Toto byl nejhezčí pohled v aréně - západ slunce.

Levandulové opojení

14. srpna 2013 v 20:58 | š |  Výlety nejen po krajině české
Jedním z hlavních cílů letošní dovolené bylo najít a pokochat se fialovými levandulovými poli. Když si v googlu zadáte levanduli, nebo Provance vyjede na Vás mnoho nádherných fotek s fialovými hady táhnoucími se do dáli. Prostě nádhera. Za dovolené jsem ale zatím nic takového neviděla. Pouze na jednom výletu jsme se jednou náhle vynořili u levandulového pole. Radostně vyběhli s auta a pro udělání fotografie bojovali se zavlažovacím zařízením, které v krátkém intervalu intenzivně kropilo silnici. Bylo to krásné, ale nebylo to ono. Kde je ta voňavá záplava? Museli jsme se tedy vydat na průzkum a najít levandulovou stezku, tj. místa a města, kolem kterých by se měla levandule táhnout po lánech. Cestou jsme se stavili v nádherném městečku Gordes, u nějž je zejména fascinující pohled na samotné město.

Ale i výhledy z něho jsou okouzlující. Jediné, co mě zaráželo - opět jsem neviděla žádné fialové lány, a to bylo toto městečko na začátku naší levandulové stezky. Z neklidu mě trošku uklidnila dávka fialkové zmrzliny, kteroužto jsem si na dovolené naprosto zamilovala, a vyjeli jsme dle rad Mirka (věrné to navigace) za levandulí. Dlouho se nic nedělo. Krajina to samozřejmě byla malebná - všude stromy třešní, viničky, olivovníky. Postupně jsme stoupali. A pak se to stalo! Objevilo se první pole, pak další, pak támhle v dálce další. Našli jsme ho! U jednoho obzvlášť hezkého jsme i zastavili, nafotili, obdivovali, přivoňovali, trošku si odebrali vzorku. Bylo to kouzelné, krásné. Přesto to nebylo tak fialové jak na oněch fotkách. Holt evidentně úpravy fotek… Bych je zakázala…
Po opravdu velké a dlouhé projížďce jsme usoudili, že je čas návratu. Cestu jsme si navolili jinou, abychom mohli dál poznávat a obdivovat krásy krajiny v Provance. Nedaleko Gordesu nás ale něco praštilo do očí. To bylo to, co jsme celou dobu hledali! Naprosto fialové pole levandulí! Včeliček tam bzučelo jako o život, vůně byla omračující a ta nádherná fialová. Při pohledu na levandulové pole je krásné se rozhlížet. Na kraji vypadá neurovnaně, neprůchodně, pak se postupně pohled mění a levandule se řadí do přesných "hadů" táhnoucích se za obzor. Vypadají pak jako chlupaté housenky. A když zafouká vítr, políčko se změní v malé moře, které se krásně a naprosto přirozeně vlní.
Člověk by tam nejraději skočil a pořádně se proplaval, což jsem také udělala :)

Fialové levandulové opojení bylo takovou tou třešničkou na na naší dovolené. Ještě teď, když sedneme do auta, na nás dýchne vůně Provance.

Další články


Kam dál