Dnes mě navštívilo štěstí, přišlo se rozloučit......

Řídím, tedy jsem

3. května 2012 v 10:21 | š |  Jen tak ze života
Ano, země se pohnula, svět se zastavil, ptáci přestali zpívat… Měla jsem dnes kondiční jízdy v autoškole. Po dlouhých (zároveň neuvěřitelně krátkých) dvanácti letech jsem usedla na druhou stranu vozu, zhluboka se nadechla, uchopila volant, zařadila, zmáčkla spojku, při jejím pouštění zašlápla plyn… nastartovala jsem, uvolňovala spojku a zmáčkla plyn a hrc drc šup a vyjela do ranního silničního provozu- jakožto jeho regulérní účastník. Je to krása a zároveň děs. Dělat tolik činností najednou (a to jsem žena, já to mám umět!) - koukat kolem (i za sebe), mačkat nohama pedály (proč jsou tam tři, když nohy jsou jen dvě?), řadit (kdo vymyslel, že se má rozjíždět na jedničku?), točit volantem a ještě se u toho tvářit v pohodě a mít uvolněný posez (po hodině mě bolelo celé tělo, jak bylo ztuhlé). Bylo to dramatické, člověk si to řítí po silnici skoro čtyřicítkou, za ním se tvoří kolony nervózních řidičů. "Si mě objeďte - joooo, klidně i zprava!" Pak se na člověka lepí zezadu na semaforech, jakože prý jsem moc zprudka zaťápla brzdu. Já zastávám pravidlo, jak to s Vámi hezky nešoupne dopředu, jakoby jste nestáli! Nu dobrá, nejsem vyježděná, spíše jsem byla vyděšená, ale dojela jsem. Nedošlo na žádnou újmu. Dokonce jsem pozitivně nabitá adrenalinem. Nu příští týden další a pak se začnu porozhlížet po nějakém hezkém vozítku… Mám už pomalu rozmyšlené, jaké by se mi líbilo.. Červené nebo žluté.
Počet komentářů: 8
 

Manic Street Preachers - Praha 25.4.2012

26. dubna 2012 v 9:56 | š |  Kulturní zážitky
Chtěla jsem napsat konstruktivní recenzi, ale bohužel mohu pouze zaujatě konstatovat - bylo to úžasné!!
Horko, dav lidí - a mě to absolutně nevadilo. Vrcholně jsem si to užila, vychutnala a jediná vada večera byla, že to skončilo.
Tak teď už jen ochutnávky. Klasický začátek jejich koncertů.


V čase 6:02 až 6:03 se v objektivu objeví plácající se ruce - tak ty jsou mé :)

Počet komentářů: 3

Titanic 3D

16. dubna 2012 v 15:10 | š |  Filmy, co mě zaujaly
Přiznávám se bez mučení - mám ráda film Titanic. Hraje v tom roli mnoho faktorů, hlavní však je, že jsem coby šestnáctiletá puberťačka s otevřenou pusou a očima plných slz ten film bezmezně milovala. Zamilovala jsem se do Lea (Jacka) a proklínala Kate (Rose), že ho na ty obrovský dveře taky nepustila. Prostě a jednoduše, nebyla jsem na něm v kině jen jednou… Už je to ale hodně dlouho, co jsem si tento film pouštěla. A tak jsem docela i uvítala obnovenou premiéru a to hned ve 3D. A musím říct, že jsem byla nadšená. Samozřejmě, že tento film 3D efekty ani nepotřebuje, ale já si to užívala a zejména podvodní záběry byly s těmito efekty zážitkem. Byli jsme v kině IMAX na Floře v Praze (čti "ajmax, ať na vás slečna za pokladnou nekouká jako na úplného přitloublíka. Mimochodem na dotaz, jaký je rozdíl mezi Imaxem a normálním kinem slečna řekla "Je tam větší plátno, kvalitnější obraz, zvuk, pohodlnější křesla, ale jinak si myslím, že tam žádný rozdíl není" :-) ). Musím říct, že plátno tam je opravdu obrovské, křesílka krásně od sebe (místo na nohy) a s vysoko nad sebou (zejména my menší to oceňujeme). A hlavní věc je - kino Titanicu sluší! Ty záběry jsou tak úžasné, že to na malé televizi prostě nemůže vyniknout. Musím se poklonit. První část je krásně romantická. Úplně jsem zavzpomínala na mé pobláznění Leem - je to zde okouzlující krásný kluk (ať si říká, kdo chce, co chce). A Kate je taky krásná žena (až po letech jsem to adekvátně ocenila). Jistě, je tam mnoho romantických frází (on je připoután, vody je po pás a ona mu musí jít dát několik pus), ale krucinál - je to přece romantický film (kromě Titanicu je přece hlavní motiv láska). A druhá část je naprosto děsivá, úžasná, mrazící… U jedné scény brečím vždy jako želva - když orchestr začne hrát poslední skladbu (vím, že to byl záměr, ale povedeně provedený a účinný). Titanik se potápí a člověk si náhle uvědomí, že tři hodiny uběhly a on pomalu ani nemrkl. Vůbec jsem si neuvědomila, že to byl tak dlouhý film (až ve chvíli, kdy jsem vstala a zjistila, že mám dřevěné nohy).

Musím všemi deseti film doporučit. Vychutnala jsem si ho snad mnohem víc než před lety. Získal pro mě i větší sílu. Krásné natočený, dobře zvolení herci, výborné triky, romantika, hrůza, působivé 3D - pro mě nezapomenutelný zážitek.

A ještě několik okolních poznámek. Taky vždy, když se loď blíží k ledovci, tak trnete a doufáte, že se vyhne? Já tedy jo, i když vím, že kvůli mně se dějiny nezmění…
Člověk se samozřejmě občas trpce usměje u poznámek "Tato loď se nemůže potopit", ale to chytrácké hlasité pochechtávání mého souseda (neznám ho) u těchto poznámek bylo na facku. Chápu, že on to ví, ba co víc, on by to určitě už tehdá věděl, ale něco tak protivného jsem dlouho neslyšela.
Ale to byla jen taková malá kaňka na celkovém úžasném zážitku (a za to film nemůže. Člověk musí počítat s tím, že do kina s ním přijdou i jiní).

Šla bych nejraději znovu.
Počet komentářů: 15

Walkman

30. března 2012 v 15:40 | š |  Trocha nostalgie
Nedávno jsem viděla obrázek staré páskové kazety a obyčejné tužky. Byl tam text, že dnešní děti již nepochopí, co tyto věci měly společného. Úplně jsem si vzpomněla na svůj první walkman z dob základní školy. Jak jsem onou tužkou šetřila cenné baterky, protože se přeci jenom přetáčením dost vyčerpávaly (přitom rychlost byla vcelku stejná jak s onou tužkou). Bylo to sice otravné, ale s naprostou minimální ekonomickou (a vlastně i ekologickou) zátěží. Při pohledu na současnou "empétrojku" se člověku trošku uleví, že tyto trable neřeší, a zároveň je mu to i líto. Takový hezký vztah, jaký jsem měla s walkmanem, s ní asi nenavážu. V případě selhání ji klidně vyměním za jinou. To v jeho případě nepřicházelo v úvahu (velkou roli samozřejmě hrála výše příjmu). Kolik času jsem strávila při poslechu hudby držením tlačítka play. Poněkud mi co chvíli vycvakávalo, bylo tedy třeba ho držet zamáčklé ve správné poloze. Ani málo, ani moc (to pak kazeta vydávala zvláštní - dnes tolik v některých hudebních stylech vítané - zvuky). Je neuvěřitelné, jak na takovou otravnou věc s láskou vzpomínám. Dnes by něco takového pro mě bylo nemyslitelné, ale jak jsem psala, taky je to takové bezvztahové (doufám, že to ten červený šmudla na mém stole neslyší, přeci jen mi příjemně hraje do ouška). Přesto věřím, že i dnešní děti budou s láskou vzpomínat na svůj první titěrný kapesní přehrávač, i když ho asi nijak mechanicky nemohou upravovat (přeci jen první je první - stejně jako mobil, foťák, podprsenka… k poslednímu nemám adekvátní příklad pro pány, ale vězte pro dámy je to velký, nezapomenutelný krok; o prvních vztahových věcech nemluvě). Třeba budou řešit, jak tam byla malá paměť, jak se jim šmodrchala sluchátka (protože v budoucnosti bude vše bezdrátové). Nebo co já vím, třeba všechny technologie padnou a my je budeme učit vztah kazety a tužky nebo hledat ve starých knihách, jak že se používal ten gramofon s kličkou…
Počet komentářů: 5

Kuchyně, srdce domova

23. března 2012 v 9:50 | š |  Jen tak ze života
Takto krásně to nazvala moje kamarádka. A já jí musím dát plně za pravdu. Po dvou letech jí máme hotovou! Bylo to dlouhé, náročné období. Dlouho nám tam stála taková provizorní kuchyňka, kde byl vařič, umyvadlo a skříňky poházené halabala po zemi - dočasné řešení, trvající rok a půl (přeci jenom při přestavbě bytu bylo pořád, co jiného na práci). Pak nastal zlom a kuchyň zmizela úplně. Půl roku jsme chodili prázdnou místností, vařili v elektrickém hrnci, jedli po restauracích, jedli v obýváku, nádobí myli v koupelně. Zejména posledně jmenované bylo velmi deprimující a často mě jen ta představa zkazila pocit z jídla. Čekali jsme, že to bude rychlejší, ale oba jsme v tomto pomalejší, navíc vše chceme mít dokonalé. Výběr kuchyně zabral opravdu hodně času a nervů. Zvolit barvu, vybrat rozložení skříněk, ty nejlepší spotřebiče. Ale teď se vše zlomilo! Je tam! Já celý víkend jen vařím, peču! Mám desku, na které mohu krájet, mám sporák, který vaří, troubu, která peče. Nádobí mám hezky poskládané. Mám myčku!!! A to vše v jedné místnosti k tomu určené! Můžu udělat štrúdl a nevyjít z kuchyně. Je to nádhera. A když přibyl i další přírůstek do domácnosti, a to lednice - svět se zastavil (ta stará nás opustila krátce po tomto článku, a novou jsme chtěli až s kuchyní, "vždyť jí přece budeme mít už brzy")! Máme doma zmrzlinu. Nákupy můžeme dělat dopředu, ne jen na jeden den (když opomenu mrazivé dny, to náš balkonek vydal za pět lednicí). Je to neuvěřitelné! Člověk opravdu neví, co má v existenci funkční kuchyně. Važme si jí! Je to opravdu srdce domova. A já už od pondělí přemýšlím, co všechno o víkendu uvařím.
Počet komentářů: 15

Další články

Kam dál